Ten dotyčný o tom samozřejmě neví hned. Jen ho třeba drobátko škrábne v krku a on si jen pomyslí něco o hnusném vzduchu, plném čert ví čeho.
Doma se nají, a už při polykání se to v krku chová všechno nějak divně. Majitel tohoto polykacího a dýchacího zařízení si vezme nějaké kloktadlo, ten starší alpu a drobátko to prokloktá. Jenže než večer ulehne, v krku je plamen, začíná bolet hlava a je to vůbec všechno divné. Člověk tedy do sebe nahází prášky, co má doma, někdy i po babičce a ulehne. Ráno bude dobře, myslí si.
Jenže není. K bolesti hlavy se přidávají bolesti svalů, každý krok je utrpení a horečka pomaličku přebírá vládu nad tělem. Ti hloupí to přejdou jen tak, a přesto kráčí do práce. Bez nich by to přece nešlo! Proto jen cestou nakazí další desítky lidí a v práci to vesele pokračuje, než ho šéf vyhodí.
Člověk moudrý, ten zamíří k lékaři. Proč ne, na smrt to není, a přece si nebude volat sanitku. A tak sedí v čekárně, přes ústa má roušku (hahaha) a čeká, až na něj přijde řada. Takže zhruba za dvě tři hodinky je v ordinaci, kde se těší na recept. Opět hahaha, protože to by pana doktor zdržovalo, a tak se marod jen doví co si má koupit. A je to.
Nebohý nemocný si tedy skákne do lékárny a hned pak si chce jít lehnout a potit se. Jenže, v lékárně nemají to a ono. Jenom támhleto. Pacient si tedy koupí támhleto a pro ono, a to, musí jinam. Takže se vlastně poprvé setkává, aniž to tuší s pojmem distribuce léčiv. Ve třetí lékárně mu rupnou nervy a požádá lékárníka, aby mu dal to, co je třeba na jeho potíže. Lékárník mu to vydá, pacient si vezme v bance půjčku a když ji dostane tak léky i zaplatí. Cestou domů marně přemýšlí, který čert mu nakukal návštěvu lékaře, když to mohl odbýt bez něj ve dvou nebo pěti lékárnách. Tak se věc někdy má a mívá, a tak tomu asi bude ještě dlouho, pokud lékárny nebudou psát pečlivěji objednávky a výrobci budou vyrábět.