Běžíte po práci ke staré mamince, slíbili jste jí donést léky z lékárny. Je už tma, je zima a sychravo, brzy se stmívá, člověk odchází za tmy do práce a za tmy se vrací. Odemykáte byt, ale co to? Z pokoje nejde žádné světlo. Sice vidíte namodralé odlesky televizní obrazovky, ale obývák, který jindy září je úplně ponořený do tmy. „Mami, Mami!“ voláte vyděšeně, začíná vás jímat strach, že se něco stalo. „Co tak křičíš? Co se děje? Já jsem přece tady!“ „Pro boha, proč sedíš potmě?“ „No on mi přestal svítit lustr.“ „Ježíši a jak je to dlouho, co nesvítí?“ „Od pátku, ale máš toho tolik, nechtěla jsem tě honit, říkala jsem si, že stejně v pondělí přijdeš.“ Sakra, to je situace. Mohl jste klidně za maminkou doběhnout o víkendu, kdyby se ozvala, to jste čas měl, teď chvátáte a navíc nic nevidíte, takže se ani nemůžete pořádně na lustr podívat co s ním je.
Takhle musíte zítra odejít z práce dříve, ještě za světla a přinést si zkoušečku, šroubovák a zjistit co a jak. Inu lustr už byl definitivně na odpis. Aby také ne, visel v tom pokoji snad půl století. Je to vůbec možné? Je třeba vybrat nový lustr, ještě že máte výborný tip na internetový obchod, který vám dal kolega v práci, protože vozit maminku po obchodech si neumíte představit, je opravdu těžko pohyblivá. Takže vytahujete notebook a nutíte maminku k nahlédnutí a výběru lustru. A maminka jásá hned nad prvním. „Ale ne, mami, ten se sem nehodí.“ „Tak tento.“ „Ten má jen jednu žárovku, to je málo, kazila by sis oči.“
„A tenhle ten je nádherný!“ Nastal nečekaný problém, mamince se líbí lustry všechny. Je třeba to vzít do vlastních rukou. Nastavit filtr na počet žárovek, zaměřit se na lustr do pokoje, zvolit materiál, což bude u maminky nejlepší nějaký klasický, třeba dřevo a sklo, kovu se vyhnout, ten by se k zařízení prostě nehodil a po dlouhém a předlouhém výběru jste s maminkou konečně došli k výběru a objednávce. Už zbývá jen lustr namontovat, což pro vás nebude žádný problém.